Pohádka o střídavce

Ing. Martin Lukeš

Moje vyprávění by snad někomu mohlo připomenout pohádku. Začalo velkou láskou s jednou spanilou princeznou, hemží se to v něm čarodějnicemi a objeví se i jedna dobrá víla. Ale pohádka to opravdu není. Je to jen obyčejný příběh ze života.

Tak jako i mnoho dalších mužů – otců jsem se i já dostal do situace, kdy jsem byl bez vlastní příčiny postaven před krutý fakt – žena mi oznámila, že i s osmiměsíčním synem odchází. Náhle, bez varování, ze dne na den. Důvod? Prozaický, "někoho potkala". Přede mnou byla zcela nová budoucnost - šedivá, nejasná, prázdná. Na první pohled.

Naštěstí jsem sice nebyl v roli otce, kterého matka doslova odřízne od dítěte a snaží se jeho roli v životě potomka minimalizovat, i přesto se mi hlavou honily všelijaké myšlenky. Žena mi slibovala možnost častého kontaktu se synem, zasvěceně vyprávěla o tom, že si je vědoma mé role v jeho životě, a tak dále. Ale věřte osobě, která bez mrknutí oka celé vánoční svátky (první v životě našeho Prďolky) hrála roli pozorné ženušky a maminky, přitom byla duchem někde úplně jinde. Takové osobě již nelze věřit ani nos mezi očima. Chtěl jsem, abych v porozvodové situaci měl hlavní slovo já, aby to byla ona, kdo se přizpůsobí. Domníval jsem se, odpovídaje v tu chvíli ukázkovému hloupému Honzovi, že právo určit budoucnost syna je na mé straně. První co mě v tu chvíli napadlo, byla střídavá výchova. Proč ne, v práci půjdu na zkrácený úvazek (projednal jsem a bez problémů by to šlo) a budeme se starat každý půl týdne, hezky rovným dílem. Prakticky tomu nebránilo vůbec nic, o syna jsem se dokázal starat bez "dozoru" manželky už od narození, kojený dávno nebyl, neviděl jsem překážku. Toto uspořádání jsem chtěl mít posvěcené soudem, a to i přes to, že s tím manželka nesouhlasila a měla trochu jinou představu.

Po zorientování se v problematice a nabytí zkušeností z diskuzí ze stránek zaměřených na nesnáze otců při porozvodové péči jsem pochopil poměrně zásadní roli účastníka opatrovnických řízení, a to OSPOD. A tak jsem, hnán v té době pořád dosti naivní myšlenkou o spravedlnosti, zamířil na ten svůj, do jehož působnosti bych vzhledem k trvalému bydlišti patřil. Dodnes volám: díky za to, že se žena odstěhovala dříve, než došlo k řízení, protože tahle sociálka by tu naší výslednou dohodu, se kterou jsme k soudu nakonec šli, asi solidně rozcupovala.

Po e-mailové komunikaci s vedoucí oddělení jsem byl odkázán na konkrétní pracovnici, říkejme jí pro potřeby vyprávění třeba Jaruška. Po příchodu jsem tedy Jarušce, pod pláštíkem slušného oblečení i vizáže skrývající se cca padesátileté ježibabě, vyložil svůj příběh s patřičným důrazem na fakt, že na situaci nemám sebemenší vinu. A pak jsem už jen napjatě čekal, co se dozvím.

První, co jsem uslyšel, bylo, ať zapomenu na jakkoli formálně potvrzenou střídavou péči (moc bych za to nedal, že při vyslovení dvousloví "střídavá péče" se mírně otřásla i se židlí). Na dítě v takto malém věku vám střídavou péči nedá žádný soud, to jste se zbláznil, mlela Jaruška. A nespokojila se pouze s tím, od začátku nedokázala pochopit a přijmout ani fakt, že jsem s manželkou předběžně domluven na uspořádání, kdy mám syna na starosti téměř každý víkend. Tuto skutečnost zcela pomíjela a její snahou bylo přemluvit mě k tzv. "širokému styku", v jejím případě myšleno klasické uspořádání víkend 1x za 14 dní plus nějaký ten den v týdnu. Na mou námitku, že díky vzdálenosti mezi oběma bydlišti (cca 100 km) a faktu že jsem zaměstnán a opravdu nemohu podnikat pravidelné cesty v týdnu za synem, jen podotkla, ať se tedy odstěhuji za ním. Přesně pro tuhle informaci jsem tam přeci šel, to dá rozum. Chvílemi jsem si připadal jako ve zlém snu a pomalu očekával, kdy mě ta příjemná žena vyzve, abych se posadil na lopatu.

Má zoufalost dostoupila vrcholu v okamžiku, kdy jsem se Jarušce svěřil se svojí obavou, že při realizaci jí navrhovaného uspořádání dojde k zásadnímu zpřetrhání vazeb se synem, vzhledem k radikálnímu omezení mé přítomnosti v jeho životě a zároveň jeho nízkému věku. Jaruščina reakce na tuto větu totiž spočívala v pokrčení ramen a výroku, který mi dodnes jako memento zní v uších: ano, to je docela možné. Jaruška vida, že s mou neústupností sama zmůže jen málo, jala se pozvat kolegyni podobného smýšlení. A tato další sympatická dáma zapůsobila jako pověstná třešnička na dortu. Malé dítě patří k matce, MUSÍ s ní být co nejvíce, to je ta biologie, mají nenarušitelný vztah, to by pak to dítě na tom bylo špatně, to vám potvrdí každej dětskej psycholog….. chrlila na mě své odborné poznatky nabyté dlouholetou praxí.

To už bylo moc i na mou klidnou povahu, zvedl jsem se a rozloučil slovy: moc vám tedy děkuji, nashledanou a odcházel jako zbitý pes. Moje přirozené uvažování mi neustále opakovalo, že tohle není možné, že ty ženské se snad zbláznily, přeci vím jak je syn šťastný a směje se na mě, když přijdu domů z práce, že když je se mnou sám bez mámy, tak nijak nestrádá. Ale zase, na druhou stranu, na tom OSPODu tomu přeci rozumí, tak sakra co mám dělat. V ten samý den jsem se ale shodou okolností začetl do díla poměrně známé autorky v oboru dětské psychologie, doktorky Špaňhelové. Publikace nesouvisela přímo s problematikou porozvodové péče, ale našel jsem v ní odkaz na stránky paní doktorky a rozhodl se, že si u ní domluvím konzultaci a ujistím se, jak je to doopravdy s těmi názory odborníků.

Pokud bych úřednicím ze sociálky přisoudil pohádkovou roli ježibab, tak PhDr. Špaňhelová hraje v tomto mém příběhu jednoznačně roli dobré víly. Během hodinového povídání u čaje jsem jí postupně převyprávěl svojí story a poté už si s ní jen vyměňoval souhlasné názory. Paní doktorka jednoznačně potvrdila mou snahu zachovat si se synem úzký a častý kontakt, neboť právě v tomto věku potřebuje dítě rozvíjet vztah k nejbližším osobám, tedy rodičům. Dozvěděl jsem se, že pokud byl syn zvyklý být se mnou ve stálém kontaktu, bylo by pro něj velmi na škodu, kdyby tato zaběhlá zvyklost zničehonic skončila, že jakékoliv výrazné omezení našeho vztahu by pro něj mělo neblahé důsledky v psychickém vývoji – přesně jak jsem se snažil sdělit úděsně nechápajícím úřednicím ze sociálky. Rozhodně odmítla bláznivou teorii o nenarušitelném vztahu matky a dítěte, v jehož zájmu je nutno odepsat otce z výchovy a přisoudit mu roli jakéhosi občasného společníka pro zábavu jednou za 14 dní, a to zejména právě platí u dítěte nízkého věku, které si vazby na nejbližší stále utváří.

Zásadní byl i rozdíl v tom, že se zajímala o podrobnosti celého případu, o můj vztah k synovi, jak jsem se o něj doposavad staral, chtěla vědět jak bych jeho osobnost já sám charakterizoval atd.. Prostě přístup skutečného odborníka, který má snahu pochopit a pomoci a nevynáší unáhlené soudy na základě nesmyslných dogmat bez špetky empatie vůči osobě, která si jde v zoufalé životní situaci pro radu. Od paní doktorky jsem odcházel jako znovuzrozený, politý živou vodou. Potvrdil jsem si, že snahou vídat syna co nejvíce mu rozhodně neuškodím, naopak. A stejně tak jsem si uvědomil, že na sociálkách opravdu občas trůni staré struktury bez patřičného vzdělání, fundovanosti v oboru a bazálního lidského soucitu.

Pokud mám na závěr stručně shrnout postoje obou navštívených "institucí", vidím to asi takto (podotýkám, jedná se o zkušenost s jedním OSPODem, nechci paušalizovat):

OSPOD – bezmyšlenkovitá úporná snaha omezit můj kontakt se synem na "povinné minimum", smyšlené argumenty ve prospěch matky a proti zájmu dítěte, neprofesionalita, nevzdělanost

Dětská psycholožka – snaha pochopit všechny aspekty situace, nabídnout co nejméně konfliktní řešení ve prospěch dítěte, evidentní fundovanost, empatie vůči klientovi

Jako běžný občan a plátce daní se proto nemohu nezeptat – jak je možné, že instituce, kterou si platím ze svých daní a která má hájit práva mého dítěte, má zcela jiné názory než zkušený dětský psycholog? Ale tak diametrálně odlišné, že z toho jde až strach. Kde úřednice berou svá moudra, jak jen vůbec mohou zastávat tak neprofesionální a mylná stanoviska? Vždyť ovlivňují životy tolika lidí a to mnohdy zásadně. Věřím, že ne každý OSPOD je takový, ale ten kde jsem byl já, by mohl sloužit jako etalon neprofesionality a úděsné povrchnosti.

Můj příběh má zatím poklidné trvání, soudem potvrzená střídavka sice opravdu nakonec nevyšla, ale dosáhl jsem velmi častého kontaktu se synem a skutečně mohu dámy z oné sociálky ujistit, že na něm opakovaná dlouhodobější nepřítomnost matky nezanechává sebemenší negativní vliv. Můj kluk je šťastný a spokojený, když je se mnou a stejné pocity prožívám v jeho přítomnosti i já. Jedno vím jistě – dát tenkrát na názory "zasvěcených" dam, tak můj úžasný syn de facto přišel o tátu. Každý jeho veselý výkřik kdykoliv mě spatří nebo krásně uslintaná pusa na dobrou noc mě přesvědčí, že jsem se vydal správnou cestou. A že z ní za žádných okolností neuhnu.